KVĚT MAGNOLIE

Co tím vším chci říct? Přijměte svou individualitu takovou jaká je, není horší či lepší než individualita kohokoli jiného. Neexistuje správné a špatné. V životě se chováme tak, jak umíme. Samozřejmě, ovlivnila nás hlavně rodina a prostředí, ve kterém žijeme, ale jen na nás je, jak ten další vlastní život žít budeme. Nedávejme, prosím vinu rodičům, jsme přece dospělí, odpovědní lidé ... odpovědní za to, co právě "tady a teď" děláme, jaké rozhodnutí činíme, jak žijeme, jak se radujeme, jak smýšlíme ...

Každý večer jdeme spát, každé ráno se budíme. BEZ NAŠÍ VŮLE. Ve spánku pocit "já" – ego mizí, objeví se snové "já" a jeho svět anebo není (je) nic. Přesto víme, ovšem až ráno, že jsme spali dobře. A máme spánek rádi. Celý "náš" život, budeme-li tomu tak říkat, je střídání tří stavů. Cokoli se děje, cokoli zažíváme, víme či nevíme apod. se děje hlavně v bdělém stavu,ten považujeme za stěžejní, něco následně ve světě snového "já", ve spánku beze snů se neděje nic, oba předchozí světy přestávají existovat, stejně jako v něm neexistuje pocit "já", tedy ego. 

Hledání smyslu života je velice podobné tápání v temnotách. Zkusme si alespoň nastínit cesty, kterými bychom se mohli při jeho hledání ubírat. Otázkou zůstává, zda jsou tyto cesty pro všechny lidi pevně vymezeny a dány nebo se při pátrání po smyslu života lidé rozcházejí do různých směrů? Na čem asi záleží, abychom na konci svého putování alespoň trochu poodhalili smysl naší existence? Zdalipak je možné v půli cesty se obrátit a vydat se jiným směrem? Je vůbec možné během svého krátkéhoživota dojít až na konec nebo uvázneme v půli cesty a nevíme kudy kam? Je nutné zabývat se otázkou smyslu života?  

Je to věc pozoruhodná a záhadná.  Je smyslem našeho života. Když nás přepadne, vymyká se našemu chápání. Každý z nás po ní toužíme. A přesto, že se jí mnozí snaží vyhnout, ať z důvodu, že nás činí slabými a bezbrannými, v hloubi duše milujeme a láska nás stejně nemine. To se raději mezi sebou pozabíjíme, než abychom se poddali této slabosti.

Každý z nás má touhu vykročit ze stínu minulosti a začít budovat budoucnost novou a lepší. Nemáme rádi novoty, protože se jich bojíme. I ty nejmenší změny v nás vyvolávají obavy. Lpíme na tom, na co jsme zvyklí. Domníváme se totiž, že nejlepší jistota jsou staré zvyky, i když jsou brzdou našeho dalšího růstu. Ale co když nám tyto zvyky časem začnou vadit a my se stále bojíme cokoli změnit?

 Podívejte se na malé děti ... I my jsme takoví byli, svět posuzují jen podle toho, co je dobré pro ně. Časem se projeví více či méně vliv výchovy a sobeckost se zaobalí do společenských konvencí. Sobeckost máme všichni vrozenou a v žádném případě nejde o žádnou špatnou vlastnost. Je to prostě přirozené a nám lidem dané.

Abychom učinili změnu ve svém životě, jsme nuceni klesnout až na dno. Stále opakovaně se hrabeme z tohoto pomyslného dna, ani na hladinu nevidíme. Proč stále opakujeme stejnou chybu jako před lety, před měsícem, včera i dnes? Pokaždé, kdy se mi to přihodí, říkám si: "... tohle si už líbit nenechám ...", ale vzápětí změknu a je pro mne lehčí rezignovat a držet hubu a krok.

Autisté čili "autíci" nebo "aspíci", děti a dospělí s Aspergerovým syndromem, jsou lidé jako my ostatní. Ptáte se, co mě vede k tomu, vůbec o tom psát? Setkala jsem se s případem, kdy se nedávno diagnostikoval Aspergerův syndrom. Ti lidé mi jsou blízcí a záleží mi na nich, chci jim totiž pomoci. Jakýmkoli způsobem. Někdy stačí je jen pochopit a nedivit se jejich chování. Vidí svět svýma očima a my je nemůžeme předělat, ale včas je diagnostikovat a poskytnout jim speciální pedagogickou péči.