KVĚT MAGNOLIE

26. 1. 2009

Jak tak koukám, už jsem dlouho nic na tyto stránky nenapsala ...

Mohla bych se vymlouvat, že nemám čas. Co je to vlastně čas? Chytit se nedá a barvu také nemá. Pojem času si můžeme každý vysvětlit jinak. Jak je možné, že každému utíká pomaleji a jinému rychleji? Já ho vnímám jako tři části. Minulost, přítomnost a budoucnost. Ale jak dlouho je pryč minulost a kdy začne budoucnost?

"Žijte přítomností, minulost je pryč a budoucnost daleko."

Co tím chtěl vlastně básník říci?

Ano, je to tak, že čas se vrátit nedá. Na minulost vzpomínáme někdy s radostí, někdy se smutkem, ale je to tak, že i ta radost se smutkem jsou součástí našeho života.

Když se ohlédnu zpátky, co vidím? Svou rodinu, děti, přátele, svou práci. Vidím svůj dosavadní život ...

Měříme ho na dny, týdny, měsíce a roky. Ani nepotřebujeme hodinky, které nosíme na rukou, stejně nestíháme, jak mnoho z nás tvrdí. Je to spíš o tom, co je pro nás prioritou. Zda rodina a děti nebo naše práce, zaměstnání.

Nedávno jsem se dostala do rukou lékařky, která mi rázně řekla: "A dost! Koukejte zpomalit a z té pětky zařaďte minimálně na dvojku ..." Jenže já jí nestihla povědět ani polovinu z toho, co se mi v tu chvíli honilo hlavou a neměla jsem proč jí to neříct, úplně cizímu člověku a bez zábran.

Pravda je, že na její slova v životě nezapomenu. Nejsem přece ta superžena, supermanželka, supermamka, supersestra a superkolegyně, co musí za každou cenu vše zvládnout. Jenže ono se to druhému hezky říká, my to vlastně ani nechceme slyšet. Víme to moc dobře, ale jak to nyní změnit? Bojíme se reakcí svého okolí, copak asi na to řeknou, odsoudí mě? Zvykli si na to, že dělám práci za ně anebo v lepším případě, jim to pěkně ulehčuju.

Samozřejmě nic není hned a bez důvodu. Abychom učinili změnu ve svém životě, jsme nuceni klesnout až na dno. Stále opakovaně se hrabeme z tohoto pomyslného dna, ani na hladinu nevidíme. Proč stále opakujeme stejnou chybu jako před lety, před měsícem, včera i dnes? Pokaždé, kdy se mi to přihodí, říkám si: "... tohle si už líbit nenechám ...", ale vzápětí změknu a je pro mne lehčí rezignovat a držet hubu a krok.

Takže závěrem ...

Nerezignovala jsem, provedla jsem tolik změn za poslední rok, že tomu nemůžou uvěřit přátelé, známí, rodina ani já sama. Přátel bohužel moc nezůstalo, pár jich dokonce přibylo, známí zůstali známí a rodina? Někteří mile překvapili a ti druzí jen potvrdili svůj charakter.

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2009