KVĚT MAGNOLIE

 Právě dnes a v pravý okamžik jsem obdržela přeposlaný mail od kamarádky, který obsahuje následující úvahu o tom, jak se zaobíráme zbytečnými starostmi s lidmi, kteří za to nestojí. Nejsou hodni Vaší přítomnosti, Vaší lásky ... nechápou Vás, pravděpodobně nerozumí tomu, jaké máte hodnoty v životě. 

Jsem součástí ... každý z nás je součástí všeho. Většina z nás si to neuvědomuje. Jsme součástí Velkého celku a každý z nás má nějaký úkol. Nerozlišujeme, zda je malý či velký, na tom až tolik nezáleží.
 

Naslouchej sám sobě ... porozumíš si a teprve pak můžeš pomáhat druhým ...

Kdykoli vás postihne nějaké neštěstí, může to být nemoc, ztráta majetku, společenského postavení, zhroucení partnerského vztahu, smrt blízkého člověka anebo příchod vlastní smrti, uvědomte si, že jste jen KROK od něčeho neuvěřitelného:

Od naprosté transformace neboli přeměny obecného kovu bolesti a utrpení ve zlato. Tomuto kroku se říká vzdání se.

 "Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí."
(Don Miguel Ruiz)

  "Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má to,co je a nemá být to, co není, jak k tomu v mnoha případech je."

Uděláme-li nějaké rozhodnutí ze strachu, nepřinese nám nic dobrého, i když jeho záměr byl vyhnout se nějakému nebezpečí.

 Nikdo nepřijde, aby vaše dávání omezil. To musíte učinit sami. To, co často nazýváme velkodušnou pohnutkou, je někdy jiné jméno pro výstřednost a nespravedlnost k někomu jinému. 

(Prentice Mulford, O MYSLI)