KVĚT MAGNOLIE

Ani netuším, co tím chci říci, zabloudila jsem do těchto míst s velkou pokorou a prostě jsem našla v kabelce papír a tužku a píši co mě napadá...

Poslouchám indickou hudbu a je mi fajn, tak lehce, přítomně s očekáváním dobrých věcí, vědomých úspěchů a zdarů.

Vzpomínám ještě, že jsem stála před rozhodnutím, zda přejít. Holky šly přede mnou. Mohla jsem to ovlivnit? Já nevím, vím, že jsem si řekla, že když se mi náhodou něco stane, mám tu manžela a jeho úžasnou maminku, která se o mou rodinu dokáže postarat. Dlouho jsem tyto slova sama v sobě dusila. Po úraze a mnoha operacích jsem nepoznávala osoby, nevěděla jsem kdo jsou, vlastního manžela jsem na JIPu nepoznala, právě potom, co jsem byla v umělém spánku a rozhodla se "vrátit se". Nechtěli mě tam. A mě se zase nechtělo zpátky, tam na té druhé straně bylo krásné světlo, cítila jsem se v té bráně krásně, tak nádherný pocit to byl, že se to slovy popsat nedá...

Jednou jsem od kamarádky dostala jako dárek kartičky. Nejsou to obyčejné kartičky. Jsou to myšlenky z knihy od Neale Donalda Walshe "Hovory s Bohem". Jedná se o soubor knih dialogu s Bohem a odpovědmi na otázky, které si klademe většina z nás. Tyto myšlenky mi pomáhají zamyslit se nad svou situací. Nastávají denní všední i nevšední situace, kdy prostě sáhnu do krabičky a tahám tyto myšlenky, tyto moudré věty ... s přáním ... co mi to dnes má nebo mají říci? Proč se mi to či ono děje? ...

... byla jedna Duše, která se na "onom světě" nebo chcete-li, v jemnohmotnosti na svůj pozemský úkol, připravovala a vybrala si místo a rodiče, kde by po vtělení nalezla ty nejlepší podmínky pro odčinění svého karmického dluhu ...

Jsem zároveň ta, co řve a brání druhé, ta  co jim pomáhá, 

Jsem ta co miluje a také chce lásku přijímat ...

Jsem ta, co chce žít a ne přežívat ...

Nedávno mi  kdosi řekl: "Jste k němu upřímná a to je moc prima, pro něj je důležité aby s vámi něco prošel, učí se od vás. Oba jste rovnocenní partneři, oba máte zdravé názory, ale asi u vás komunikace nebo rozhodování probíhá silně emočně… Naučte se toleranci a respektujte se. Váš vztah se teď pročišťuje pravdou…"

Dost lidí mě odsoudilo k tomu, že budu na vozíku a já jim dokázala, že mě přece takhle nemůžou odsoudit bez toho, aby mi dali šanci.. A víte nebo víš, co je nejhorší? Že mi to řekla vlastní rodina, nebudu jmenovat, jen já a ten člověk to ví ...

Inu, každá sranda jednou skončí a já se svou batožinou, kterou jsem měla samozřejmě uloženou v autě, a tudíž jsem se musela pro ni vrátit, jsem sedla na metro a odjela do pražských končin, jménem Černý most. Měla jsem domluvený nocleh u Blanky přítele a její sestřenice na tamním sídlišti. Podotýkám, že jsem Mildu viděla jednou v životě. Ale štěstí přeje připraveným, já se shledala s Mildou, který mi ukázal, kde se mohu složit a já s klidem usnula, jako když mě do vody hodí...

Vždycky se chtěl podívat do Austrálie. On tam byl, viděl písečnou pláž, stromy, přírodu a co ho nejvíce upoutalo, byla rostlina s jednoduchým květem bez listů, podobná magnolii. Dle jeho slov, je to ta rostlina, která umí vyléčit tu strašnou, dnes zatím nevyléčitelnou nemoc - rakovinu.

Moody předkládá vyprávění lidí, kteří svou smrt prožili a jsou schopni o ní i mluvit. Na druhou stranu poukazuje na to, že lidský mozek není zdaleka tak probádaný a vyprávění těchto lidí nemusí být věrohodné. O našem vědomí toho víme velmi málo, nejsme si ani jisti, kde je v mozku lokalizováno. Není jisté, že vědomí žije po odumření mozku dále. Ale spekulovat o tom přece můžeme. Nikdy se nedozvíme, jak to je, dokud žijeme a po smrti to zase nemůžeme nikomu sdělit, protože nám chybí ta hmota, která nám propůjčí cítění a myšlení. A jsme zase tam,kde jsme byli. Proto musíme, ať chceme nebo ne, důvěřovat lidem, kteří tuto zkušenost mají, a to, že se s námi o to rozdělí, obohacuje nejen nás, ale hlavně ty, kteří toto sami prožili ...