KVĚT MAGNOLIE

 "Každý den v mém životě mě někam posunuje, něco mi dává a něco bere."

V noci nemohla spát. Trávila noci tím, že přemýšlela o životě a nepravedlnosti. Myslela na manžela, který se stará o děti a zvládá celou domácnost sám. Bylo úterý a primář Kláře dovolil se posadit. Při každém pohybu se jí točila hlava od dlouhého ležení. Potom se učila chodit v chodítku. V takovém, co vidíte v televizi, když ukazují staré lidi z domova důchodců. Těšila se, až si stoupne do chodítka a všem ukáže, že to nic není. Ale opak byl pravdou. Učila se chodit jako roční dítě, které stojí samo na nohou úplně poprvé.

Máte někdy taky pocit prázdnoty? Ten pocit se plíží víc a víc, až vás úplně pohltí. Začíná to v srdíčku, putuje žílami, svaly, krví... až k úkrytu duše, už tak dost pochroumané. Ten nezvaný pocit se prohryzává vědomím jako virus. A víte, co je nejhorší?

Vlasy měla stříbrné až bílé jako sníh. Její smějící se oči se modraly jako poměnky. Milý úsměv roztancoval všechny vrásky kolem očí a úst, ve kterých se bělaly zdravé zuby. Nejraději nosila šaty, které si sama ušila a byla na to velice hrdá. V domácnosti si nejraději oblékala starou zástěru s drobnými modrými kvítky. Na svých hubených nohou nosila opakovaně zašívané teplé punčocháče a háčkované bačkory.