Zrcadlo
Bylo klidné odpoledne v pozdním létě. Eva seděla na balkoně a četla. To znamená, že před ní na stolku ležela otevřená kniha. Jako každé odpoledne se sem posadila. Několikrát vzala knihu do rukou, ale za chvíli ji opět položila. Opřela se o opěradlo křesla a zavřela oči. Vypadala jako kdyby spala, ale sevřená ústa značila, že přemýšlí a je vzhůru. Při každém zvuku se ohlédla kolem sebe a rychle si vzala knihu do ruky, jako kdyby se styděla, že by ji mohl někdo přistihnout při jejích myšlenkách.
Eva byla štíhlá, ne moc vysoká. Měla kaštanové, rovně střižené a modré usměvavé oči. ve škole se učila velmi dobře, učitelky ji měly rády. Byla vždy oproti svým vrstevníkům vážná a ve společnosti spíše mlčela, než mluvila. Tím si ale u druhého pohlaví pozornosti nezískala, a tak odcházela zklamána domů. Kdyby se dokázala bavit, možná by nějakého chlapce zaujala.
V šestnácti letech se Evička seznámila s Bohoušem. Byl o tři roky starší a kamarádi mu říkali Bobeš. Bohouš se přistěhoval s rodiči blízko bydliště nemluvné a tiché Evy. Měli velký dům, ve kterém bydlel Bohouš se svou sestrou Helenou a rodiči. Měli ještě dva mladší sourozence, ale ti brzy po narození zemřeli. Jeho maminka vypomáhala v mlékárně a děti jí chodily každý den naproti. Tatínek nebýval často doma, protože jezdil za prací do jiného města. Do Bohouše se Eva bezhlavě zamilovala. V sedmnácti letech Evě rodiče dovolili odjet s Bohoušem na dovolenou a oba si připadali jako dospělí, svobodní lidé. Plánovali společný život a nic nepřekáželo tomu, aby uskutečnili svůj sen, svatbu. Bydleli u Bohoušových rodičů, kde měli svůj vlastní byt. Dvě místnosti a kuchyňka byli malé, ale ke štěstí jim stačily.
Zima byla krátká. Jaro přišlo už začátkem března. Evička nespokojeně pozorovala svoji postavu v zrcadle. "Jsem teď tak ošklivá...", říkala si. Možná proto se Bohouš vrací pozdě z práce tak podrážděný a vzteklý. Na mateřství se Eva úzkostlivě připravovala, protože chtěla být dobrou a milující matkou. Na Velikonoční pondělí se jim narodil první syn Václav. Eva byla šťastná maminka. Vašík rostl jako z vody a už dělal první krůčky, avšak Bohouš chování ke své ženě nezměnil. V té době si Eva začala plně uvědomovat, jakou chybu udělala, že si Bohouše vzala za muže. Jejich soužití nepřispěla ani manželova rodina. Stále jí předhazovali, co dělá špatně a jak se nedostatečně věnuje svému muži. Jediný člověk, který se Evy zastal, byl její tchán. Měl Evu rád a sám se jí divil, jak to ponižování může vydržet. Zastání měla Evička samozřejmě i u svých rodičů, kteří bydleli nedaleko. Tatínek rozvážel pro masokombinát uzeninu a maminka pracovala v cukrovaru. věděli, jak zle se Bohouš k jejich dceři chová, ale nechtěli a nemohli do soukromí dětí zasahovat.
Před domem na nevelké zahrádce, pokryté sněhem, začaly pučet bledule a sněženky. Za nízkým plotem u boudy se rozštěkal starý vlčák a ze sanitky, která právě zastavila, vystupuje maminka s nedávno narozeným synem Honzíkem. Z domu vyšel novopečený otec Bohouš a vítá se se svou ženou. Vše nasvědčuje tomu, že rodinu stmelil právě narozený Honzík, ale opak je pravdou. Bohouš si svého druhého syna zamiloval, ale prvního Vaška nenáviděl. Možná, že ho měl svým způsobem rád, ale nikdy mu to nedal najevo.
Myšlenky se jí honily v hlavě. Zdálo se jí, že vystupuje na příkrý horský svah a najednou se pod ní strhla celá skalní stěna. Nevěděla, co se s ní děje, jenom si uvědomovala, že se cítí jako opuštěný strom. Po několika týdnech, kdy o sobě nevěděla, se probudila ve světlé místnosti. V pravém rohu pokoje viděla malé umyvadlo, nad ním zrcadlo, dvě ustlané postele a úplně vlevo se rozprostíralo okno, ve kterém byly mříže. Byla unavená a tušila, že se něco přihodilo. Na své levé ruce si všimla malé příčné jizvy. V tu chvíli se otřásla strachy z toho, co udělala. Vstala z postele a pomalým krokem došla k umyvadlu. Otočila pravým kohoutkem, vodou si umyla zpocený obličej a vzhlédla. Odraz v zrcadle ji potěšil, viděla svou budoucnost.
V truhlících na parapetu jsou rozkvetlé pelargonie. V pokoji je ticho. Čím dál, tím více květin a nesplněných snů. Večer svítí stará lampa, léta prchají a vzpomínky unavují. U dveří zazvonil zvonek. Kukátkem ve dveřích uviděla své děti s vnoučaty. Z nich měla radost ...
Copyright: Klára Tyrbachová © 2002
