Chtělo se jí plakat...
Strávila moc hezký večer. Divadelní představení, francouzská komedie ze života, o pravdách, přáních a touhách. Večer se bavila. Opravdu se jí to líbilo. Potom vyprovodila sestru na autobus a najednou se cítila tak vyšťaveně... smutně, osamoceně, využitě.
Co tomu přecházelo, neví. Kde se vzal takovýto pocit? Sama neví a ptá se, co jí ten pocit říká. Pár dní bylo hezky. I ten večer, a pak začalo pršet a jemný jarní déšť maskoval a imitoval stékající slzy po tvářích.
Slzy, co se spojily s kapkami svěžího jarního deště v jedno a spouštěly se dolů k zemi, prosakující oblečením.
Kouká do dálky a pozoruje vlastní slzy s kapkami deště, pokračující ve své cestě, vsakující se do země. Mokré dlažební kostky se ve tmě leskly v odrazu pouličních světel a podpořily klidný, i když její smutný a zároveň radostný večer, který ji vedl k zamyšlení, kam její cesta povede dál.
Cítí velký smutek a nerozumí tomu. Ví, že toto bylo další její poznání. Poznání sebe sama a hledání svého ztraceného JÁ...
Copyright: Klára Tyrbachová © 2015
