KVĚT MAGNOLIE

Minulý týden mi přišla kniha 250 zákonů lásky od Petra Casanovy. Na knihu jsem se těšila, otvírám tedy v pátek ráno první stránky a začtu se. Kdo tuto knihu znáte, víte, co na prvních dvou stranách je sděleno.

Petr vypráví příběh kamaráda, který onemocněl rakovinou a bloudil ulicemi až došel před knihkupectví, kde ve výloze zahlédl ten nejkrásnější úsměv. Tvář patřila dívce, prodavačce v knihkupectví. Neměl odvahu jí říct, jak se mu líbí a jak se cítí šťastný, když je s ní. I kdyby na malinký okamžik.

Koupil si bezmyšlenkovitě knihu, kterou zahlédl a nechal si ji zabalit. Knihu doma hodil na dno skříně. Tak se to opakovalo další dny. Při poslední návštěvě knihkupectví jen rychle dívce napsal na balicí papír u pokladny své telefonní číslo.

Dívka čekala v knihkupectví na svého milovaného zákazníka, ale zbytečně, až se odvážila vytočit telefonní číslo. Na druhém konci hovořila s maminkou chlapce. Sdělila jí, že chlapec včera zemřel.

Maminka byla zarmoucená a nešťastná a podívala se na dno skříně, kde leželo několik zabalených knih.

Z první knihy vypadl lístek:
"Ahoj, dnes Ti to moc slušelo. Lucie."
Rozbalila další knihu a v ní našla lístek:
"Kde jsi byl? Myslela jsem na Tebe celý den. L."
Honem rozbalila další:
"Půjdeš v neděli do kina? L."
Poslední knihu maminka chlapce vzala do rukou a v níž byl vepsán vzkaz: "Miluji tě, navždy Tvoje L."

Po těchto řádcích jsem knihu zavřela, nemohla jsem číst dál... shodou okolností jsem šla to odpoledne za velmi mladou dívkou, která byla v terminálním stadiu rakoviny. Náhoda? Nevěřím, že existuje. Věci se dějí a s kým se setkat máme, s tím se také setkáme.

Byla jsem u ní do pozdního večera. Držela jsem ji za ruku a sledovala její mladou tvář, unavenou a zesinalou nemocí. Vzala jsem do ruky knihu, kterou moc milovala a v ní našla dopis. Nemohu vám sdělit co obsahoval, ale nesetkaly jsme se náhodou.

Byla jsem to já, kdo ji měl cosi předat, aby mohla v klidu odejít na druhou stranu. Jsem šťastná, že jsem byla na místě, kde jsem měla být... V noci odešla a já jí popřála šťastnou "cestu domů"...

Proto bychom měli říkat věci, které máme na srdci a nečekat až "na někdy", na dobu kdy bude příliš pozdě. Pokud k někomu cítíme lásku, proč mu to neříci co nejdříve? Často si myslíme, že ten druhý to přece musí poznat... ale copak on ví, co se nám honí hlavou? Jaké máme pocity? Vždyť i on má své vlastní pocity a do hlavy mu ani my nevidíme...

Ale o tom jsem ani psát nechtěla. Dnes čtu dál a přicházím ke kapitole, která říká:

Važme si těch, kteří nás upřímně podporují. Důležitými slovy jsou UPŘÍMNĚ a PODPORUJÍ. Jsou to andělé bez křídel, obyčejně neobyčejní lidé, které máme po boku a kteří nás podporují a jsou nám oporou ve chvílích, kdy sami nemůžeme. Že potřebujeme někoho, kdo nás vyslechne, kdo nás nesoudí, nehodnotí, poskytuje nám svobodu, přijímá nás takové, jací jsme, i s našimi přednostmi a chybami.

Víte, uvědomila jsem si právě dnes, že jsem asi pro někoho andělem bez křídel, ale že MĚ takový anděl chybí. Že mám oči a uši otevřené pro každého...
Že tu vlastně nikdo není, koho zajímá, jak se mám já. Zda je mi dobře nebo mě něco trápí. Každý subjektivně vidíme to své jedinečné a často zapomínáme na druhé. Je mi z toho smutno, ale děkuji za to.

Na závěr použiji citát Petra Casanovy z obalu knihy:
"Vztah je jako dvojkolo. Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil."

Tento citát neplatí jen pro vztah muže a ženy, ale pro všechny vztahy obecně, ať jde o děti, rodiče, kolegy a přátele...

A tak přestávám tolik šlapat, aby ti mí přátelé nemuseli tolik brzdit.

Myslím, že nastal čas jít zase dál a žít svůj vlastní život. Nebýt tou věčnou vrbou, co je vždy po ruce a vzít si z toho mého uvědomění ponaučení.

DĚKUJI. Klára
P. S. Jdu hledat svého Anděla, vím, že na mě někde čeká.

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2015