Tak to prostě chodí ... vše je v naprostém pořádku ...
Sedím si tak v malém bytě a přemýšlím nad tím, jak ten čas letí, co se zase událo a čas plyne rychle a bez omezení.
Koukám na krátké video o tom, jak žít "tady a teď".
Chci něco po dlouhé době napsat a nějak mi to nejde. Za poslední roky se toho stalo tolik, bylo hodně smutno i veselo, ale nejbolestivější byly poslední měsíce, kdy se mé dítě rozhodlo žít tak, jak chce. Samozřejmě, je to dospělý člověk a jistě ví, co dělá. Učí se žít život podle sebe, i když máme odlišné názory.
Říkám si, co mi to tím asi říká? Vždycky jsme měli spolu krásný vztah a myslím, že takový je i nadále. Jen jsem změnila svůj postoj. Víte, když se vaše dítě rozhodne být dospělým a patřit mezi svými vrstevníky za bezva kluka, který se ničeho nebojí a neví co je strach ... pouští se do věcí a akcí, které někomu jen zpovzdálí nahání velký strach a nechce raději nic vědět, nekouká nalevo ani napravo. Chce mít jen ten svůj klid a nevšímá si ničeho.
A tak to asi bylo.... nejdříve jsem si ničeho nevšímala, byly jisté pochyby, kdy se ztrácely peníze. Byly to malé částky, které se časem zvyšovaly. Člověk raději ze sebe dělá blázna a pochybuje o svém psychickém zdraví, než aby podezříval vlastní dítě. A tak schovává a schovává, ani neví kolik a kam. Hledá a nenajde a pochybuje, zda někdy někam něco dal nebo nedal. Nechodí mi sem třeba soused od vedle? Určitě si udělal kopii našich klíčů a chodí do mých skrýší a bere mi peníze, možná i věci ....
Bláznovství? Ne, to je krutá realita. Je to taková hra na kočku a myš. Jeden hledá a druhý nalézá, nekonečný kolotoč a kdo myslíš, že vyhrává....
Mohlo být mnohem hůř a taky zle už bylo a teď je asi líp. Bydlíme každý jinde a učíme se žít odděleně. Jen moje já se trápí, moje já pláče. Moje já se trápí tím, že se asi nemá o koho starat, že už není potřebné. To moje já, co tu bylo a je pro všechny okolo sebe a teď? Je samo a být samo nechce...
Copyright: Klára Tyrbachová © 2015