KVĚT MAGNOLIE

Vystoupila z autobusu a v tom telefon. Moc se jí to nehodilo, ale sáhla do kabelky, kterou nosila na pravém rameni a zvedla jej: "Dobrý den, platí ta dnešní schůzka? Ano, ano, platí, samozřejmě. Domluvili jsme se tak. Jen se ptám...", pokračoval dál v hovoru hlas na druhé straně. "...dal jsem Vám tu dokumentaci? Jen abych na něco nezapomněl.", podotkl nakonec. "Za chvíli jsem u Vás, akorát vystupuju z autobusu...", odpověděla ona.

Uklízí telefon do pouzdra a zpět do kabelky, přitom přemýšlí, proč jí ten muž vlastně volal, zavrtěla hlavou a šla po náměstí, které vedlo k budově, kde měli ti dva pracovní schůzku. Vchází do dveří kanceláře, na předešlý telefonát vlastně zapomněla a chystá se podepsat dokumenty. Vše je jako vždy, spolupracují už pár týdnů, ale přece chování muže dnes je jiné. Baví se o tom, co je třeba vyřídit a podepisuje dokumenty. Ona se ptá se, co teď vlastně podepisuje. On jí odpověděl a ona je s odpovědí spokojená. Možná si jen nebyla jistá a potřebovala to potvrdit. Cítí, jak na ni upřeně hledí. V duchu si říká: "Co na mě tak civí, vidí mě snad poprvé nebo co?"

Vše vyřízeno. Je ráda, že to má za sebou. Tak a teď to musí donést na soud. Obléká se, přitom si povídají, mají si co říct od prvního okamžiku, kdy se asi před šesti týdny poznali. Prostě to znáte, když potkáte člověka a sedíte si, máte podobné názory a i když se neznáte, najdete společnou řeč.

Chce se rozloučit a uvědomuje si, že se k ní blíží čím dál víc. Najednou se osobnostní společenská hranice zkracuje. Omlouvá se za smsku, kterou před pár dny poslal a která ji rozesmála a zlepšila náladu, ale už na ni dávno vlastně zapomněla. Nepřikládala tomu žádný význam. "Omlouvám se za tu smsku.", řekl. Ona odpověděla s vtipem jí vlastním: "Jééé, to je v pohodě. Ani nevíte, jak jste mi zlepšil náladu." ...a pokračovala v zapínání kabátu. Byl prosincový den, sníh nepadal, ale přeci jen se ochladilo a musela vytáhnout ze skříně kabát, co ji před pár lety koupil syn k Vánocům.

Ani neví kolik času uběhlo, šlo o pár sekund a on dále povídá: "Kdyby nebylo té smsky, udělal bych tohle..." a začal jí líbat. Byla překvapená a zaskočená. Tohle by od něj nečekala, ale poddala se tomu jedinečnému okamžiku, cítila se hrozně krásně a zmateně. Z kanceláře vlastně utekla, protože neví, co by následovalo.

Pokračuje městem a usmívá se. Tak málo člověku stačí, aby se cítil šťastný, najednou není na vše sám. Tak málo stačí, a přitom to znamená pro člověka mnoho...

Viděli se takto ještě jednou a věděli, že mezi nimi to jiskří. Navštívil ji doma, nevěděla, co bude následovat, vlastně tušila. Ale neočekávala, že ji toto jediné intimní setkání, milování tolik poznamená. Tolik lásky, porozumění, oddání se druhému navzájem možná ani jeden z nich dříve neprožil. Odcházel a odejít se mu nechtělo. Už vícekráte do těch dveří nevešel...

"Nezajdeme na kávu?", napsala mu zprávu. Odpověděl, že ano a přišel vzápětí. Zašli do kavárny, jako by se viděli naposledy včera. Sedli ke stolu a opět povídali o tom, jak se jim daří, co rodina, plánování dovolené, o dění ve společnosti... On zase vypráví, svým jedinečným stylem řečníka, veselého, komunikativního člověka.

Dívá se na něj svýma očima, chce se ho zeptat: "...a co my dva...", ale neodváží se a oči se jí zalévají slzami. Ovšem nedává na sobě nic znát, je to dobrá hérečka, asi jako on. Jdou opět spolu zpátky. Ona řešit další pracovní věci a on do své kanceláře. Stojí u výtahu a s nimi nastoupí pán, baví se o tom, kam jedou a v jakém patře vystoupí. Podivuje se nad tím, že nejede s ním. Ona na to vlastně čekala a využila příležitosti. Potřebovala si nutně odskočit a toto byla příležitost toho využít a možná spolu ještě prohodit pár slov. Byl očividně rád, vzal věci z její ruky a ona z jeho rukou zase klíče od místnosti.

Ona opět vchází do kanceláře, bere si své věci, už zase svá a bez zbytečných emocí a očekávání. Loučí se, nebyl v kanceláři sám a plácá se tam, něco si brouká a jde opět s ní. Zase čekají spolu před výtahem, v očekávání, že v něm budou sami. Nestalo se tak. Jede s ní a také vystoupí. Ani si sám neuvědomuje, jak zmateně se chová. Ptá se jí, zda za ním přijde. Ji to překvapuje a rozloučí se s tím, že on se ozve. Uvědomila si, že už nepotřebuje víc vědět. Ví, že ho miluje, ale nemůže už víc udělat. Respektuje jeho rozhodnutí, a přesto, že ví, že má rodinu, kterou neopustí, tajně očekává, že se jí jen časem ozve a třeba si konečně promluví. Beze spěchu. Touží ho obejmout, políbit a milovat se s ním jako tenkrát.

Už ani nevěří a přijde smska s tím, že by přišel. Moc to nechápe, ale radost má. Představuje si, jak vchází do dveří a ujasní si vše jak to bude dál. Zda svůj krátký vztah prohloubí nebo ukončí a popřejí si navzájem vše dobré.

Na setkání se těšila, měla ten víkend program, ale čas na něj si ráda udělala. Jak slíbila, dala mu vědět, že je doma, ale jeho odpověď už nepřišla. Možná to tušila, ale stejně tajně toužila vše změnit. Tak ráda by ho zase viděla. "Co teď?", říkala si, "Co mám dělat...?"

Vydržela to do druhého dne, kdy mu dopoledne zavolala. Vytočila telefonní číslo a vlastně ani nevěděla co mu poví, neměla nic připravené, ale už se rozhodla a čekala, zda se z druhého konce ozve známý hlas.

"Ahooooj", ozvalo se z druhé strany. Nevěděla, co na to říci. Opět ten sebejistý, veselý hlas nejevil známky trápení, kterým se probírala ona. Byla schopna ptát se, proč nepřišel, že ho čekala. Odpověď ji ranila, prostě zapomněl. Samozřejmě odpověděla, že to chápe, rozumí tomu. Pročpak ne, vždyť toto se od ní očekává. Být připravená až se druhý ozve, přizpůsobit se druhým a mít z toho dobrý pocit. Možná mu došlo, že se měl aspoň omluvit a slíbil, že vzápětí zavolá, až ukončí pracovní schůzku. Nezavolal po schůzce ani nikdy jindy.

Nechápal, co to dělá. Tohle přece nechtěl, měl jí plnou hlavu. Bylo mu s ní moc dobře. Byla pro něj tak "kráááásná" a vzpomínal, když jí tato slova řekl. Neuměl si představit, že by nyní odešel od rodiny. Kam? Za ní? Nebyl si sám sebou jistý, co cítí, co vůbec chce a neví to vlastně doposud. Ví jen, že má rodinu, práci, přátele, ve kterých má jistotu a miluje svou rodinu. Přitom ví, že šťastný není. Vzpomíná, jak ji oslovil, co cítil a prožíval. Vzpomíná jaké bylo jejich milování i další setkání, kdy si uvědomuje, že se nechoval moc vstřícně a profesionálně. Ani neví proč to udělal, nevěděl, jak jí to říct? Stačilo by si přiznat, že má strach z vlastních citů, a tak se rozhodl, že se nijak nerozhodl.

Občas si připadal jako lev v kleci, kráčící z rohu do rohu. Oceňoval, že ho nenaháněla, a přitom mu dávala najevo, že o něj stojí. Nechala ho rozhodnout se a on to udělal. Přemýšlí, co si o něm asi myslí, ale není schopen ji kontaktovat. Čas běží, už nechodí jako ten lev, ale připadá si jako malý ptáček, co nemůže ze své klece ven. Cítí se tak malý a ztracený, uvězněný ve své kleci, od které nemá klíč.

Kdyby se ptáček lépe podíval na dveře své klece, všiml by si, že jsou pootevřené. Zámek visící na dvířkách je totiž zlomený, stačí je otevřít a letět za svým štěstím...

Klára Tyrbachová © 2016