KVĚT MAGNOLIE

Byl rok 1989, těsně po revoluci. Nikdo netušil co se vlastně děje. Bylo jí sedmnáct a pár měsíců, ukončila učňák v prosinci toho roku a ani neví jak se to semlelo, seznámili ji s klukem, kterého si za několik měsíců vzala za manžela. Neví proč, ale tenkrát jí to přišlo jako jediné možné řešení a na jaře příštího roku se přestěhovala do srdce Krkonoš...

Přijela s nabytým autem svých věcí před dům, ve kterém později krátce bydlela. Cítila se tam hrozně sama. Než se budoucí manžel vrátil z vojny, vymalovala přízemí domu, pracovala na zahradě a připravovala dům na blížící se svatbu. Svatební den se blížil, rodina, milovaná babička a sestry, se kterými byla semknutá (vždyť se o ně starala jako vlastní maminka), byly hrozně daleko. 

Už je to tolik let a stále vzpomíná. Nyní už s nostalgií, ke které se nechce vracet. Plno věcem nerozumí. Loni se do těch míst vrátila, "musela" to v sobě ukončit. Udělat silnou čáru a začít znova, jinak nezačne žít ten svůj vlastní život.

Přijela do Srdce Krkonoš po 25 letech a celá se chvěla. Šla jako ve snu, ani nevěděla kam a proč vlastně jde. Poznává stará místa, ale taky tápe, protože Vrchlabí se za těch dlouhých 25 let hodně změnilo. Prochází uličkami, nachází starou masnu, kde pracovala a i když si nejprve netroufá, vstupuje a poznává špalek, kde sekala jehněčí a vepřové kotlety, v tenkrát nabytém řeznictví, plném koupěchtivých zákazníků. Prodejna se moc nezměnila, jen se jí zdá menší a také nabídka hodně osiřela.

Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.

Pokračuje odhodlaně dál a prochází místem, kde ji před lety našli v bezvědomí. V ten den ji přijela navštívit mladší sestra. Přijela a hledala svou sestru v řeznictví, kde ale nevěděli, kde se sestra nachází. Dívka v ten den nepřišla do práce ani se neomluvila. Mladší sestra se tedy vydala na místo, kde sestřička bydlela, aby zjistila, co se vlastně stalo. Muselo to být zvláštní a odvážné. Mladší sestra zamířila k domu, o kterém přesně nevěděla, kde se nachází a vydala se najít sestru, která již v tuto dobu ležela ve vrchlabské nemocnici a nevěděla o životě, a o tom, že ji někdo hledá a má o ni strach.

Nyní po tolika letech prochází tím místem a rozpomíná se, co se stalo a jak se to vlastně stalo. Pokračuje dál a pomalým krokem pokračuje vzhůru k místům, které poznávala. Čím více se blíží, tím více se chvěje celým tělem. Zastaví se a chvilkami se chce otočit a vrátit se. Ovšem tuhle myšlenku vzápětí zahazuje pryč a kráčí dál. Stojí před domem a zaklepe na dveře s očekáváním, že uvidí... ani neví vlastně koho uvidí. Ovšem se spletla o jeden dům, promluví s manželi, vysvětluje kdo je a pokračuje dál. Nyní už je na správném místě, stojí několik metrů před domem a neví zda má pokračovat. Dům vypadá jinak, krásněji. Je zrekonstruovaný, je vidět, že je dům obydlen a žijí tu šťastní lidé. Hlavou jí probíhají vzpomínky, v den její svatby, okamžiků, na které chce zapomenout a už nikdy se k nim nevracet. Přesto došla až sem, sebrala veškerou odvahu, která jí ještě zbyla, a i když se vnitřně třásla jako osika, zaklepala rázně na dveře domu a čekala až se otevřou...

Odchází pryč stále se chvějíce, ale sebejistě a po telefonu mluví se sestrou, která jí tenkrát před mnoha lety v srdci Krkonoš hledala. Zvládla to, přece se nikdy nevzdává a i když se může druhému zdát, že nic nevyřešila, vyřešila velice mnoho. Cestou zpět navštívila ještě naposledy ono řeznictví a pokračuje na vlakové nádraží...

Nastupuje do vagónu vlaku a už se nedívá zpět, nýbrž dopředu a vesele se usmívá... tenkrát to byla sedmnáctiletá holka, co nevěděla, kam patří a své místo hledá vlastně dodnes...

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2016