KVĚT MAGNOLIE

Jednou se setkala s paní, která ji hodně ovlivnila. Neřekla jí nic, jen ji nechala dělat svou práci. Velice se sblížily. Natolik, že na sebe čekaly, než její přítelkyni nadešel čas odchodu. Nemusely mluvit, a přesto si toho tolik řekly. Tolik společných prožitků a zájmů. Škoda, že na sebe měly velmi málo času. Svůj společný čas strávily na tisíc procent. Nedá se to slovy popsat, jsou to nepředatelné a nevysvětlitelné, nepojmenovatelné věci...

Kouká, jak se cachtá ve vodě a on se zrovna necítil moc dobře. Jedním okem kouká po dívce a volá o pomoc. Ovšem kapři volají o pomoc svým jedinečným způsobem, a proto ho Karolínka nemohla slyšet. Ploutvička necítí vodu kolem sebe a má pocit, že voda už v jeho blízkosti nebude. Měl pocit, že to bahno, ve kterém se nachází  se prohlubuje a prohlubuje. Mrská sebou, lapá po dechu a už ho ani ploutvičky neposlouchají. Toto všechno vidí Ploutvička svým kapřím zrakem a myslí si, že si ho Karolínka všimne. Ta se prochází kolem, zpívá si a povídá si se zvířátky v lese, jako by se nechumelilo. Ploutvička zase mrskne hřbetní ploutví, chce dívku na sebe upozornit, ale zbytečně.

Bylo poledne a Karolínka došla i s ostatními zvířátky na velký zelený palouk. Palouk byl tak velký a zdál se jí v první chvíli nekonečný. Cítila se zvláštně, jakoby ji obklopila zvláštní energie ve spojení se skrytými tajemstvími, které vnímala z každého stébla trávy, z každého zvonku, co rostl na konci lesa a na němž právě seděla pilná včelka. Rozhlíží se, kudy se má dát, ptáčci jakoby najednou odletěli bez rozloučení a sama sebe se ptá, zda se rozběhne na palouk a bude si hrát se cvrčky a mravenci nebo se zeptá včelky na cestu, která už přelétla na jinou květinu, sála její nektar a letěla s ním do úlu. 

Je to několik let zpátky ... bylo nebylo a já se ocitla v pohádkovém království ... tenkrát mi bylo hodně smutno a hledala jsem v pohádkách řešení svých traumat. Časem vznikl projekt Medounek, projekt tvorby léčivých příběhů. Zprvu se jednalo práci s prožitky a nemoci dětí, ovšem později se osvědčila také práce s dospělými. Nejednou při našich setkávání docházelo na slzičky, ale vždy to byly chvíle poznání a nadhledu nad svými problémy, které řešíme.

Jak se měnila Karolínka, měnili se také i lidé, kteří jí obklopovali. Zažívala se svým pohádkovým skřítkem mnoho krásných prožitků. Objevovali spolu přírodu, vlastnosti, ukryté ve svém nitru, o kterých sami nevěděli, a tím se od sebe navzájem učili.

Chodila již s ranní rosou, nohou bosou do lesa, kde naslouchala jemnému zpěvu lesních ptáčků či ostrému krákání starého moudrého havrana Matouše, který jí byl jediným přítelem. Matouš byl obyčejný lesní krkavec, který žil uprostřed lesa na jednom mohutném dubu a s malou Karolínkou trávili mnoho společného času vyprávěním o životě zvířátek v lese, bylinkách, stromech a lesních plodech, které tu všude rostly.