Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Nikdy se nesměj snům někoho jiného.  

Lidé, kteří nemají sny, nemají mnoho štěstí.  

Když je člověk nešťastný, bolí ho i smích.

 

Znala jsem člověka, co když poznal, že se trápím,

neřekl jen jako ostatní:

"...to přejde...", ale vyrobil z papíru malinkou vlaštovku a řekl: "...vyhoď ji z okna a s ní odletí i celé tvé trápení..."

 

 Je to už dávno, ale pořád jako dnes.

 Znala jsem člověka, co když jsem měla špatnou náladu, koupil mi malinkého plyšového slona.

 

Znala jsem člověka... Ale teď... nevím, kde je.  

Na mé volání neslyší, když mávám, tak nevidí.

Možná jen pomáhá těm, co to potřebují víc než já a zpestřuje jim den.

 

Možná jen zabloudil a neví kudy ven.

Možná... Snad zase najde cestu zpět a znova se potkáme, protože jeho úsměv umí prozářit den...  

 

...přeji vám takového přítele, který vás prozáří nejen svým úsměvem...

Calaverka

  Svatební video jinak    

Klára Nováková

Vytvořte si vlastní štítek

 

Jak odpustit svému pedofilovi...

5. 11. 2016

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

Když se lidé chovají strašně, je to důsledkem něčeho, čemu věří. Proto se jich zeptej: "Co vás tak strašně bolí, že si myslíte, že musíte druhým ubližovat, abyste se vyléčili?"

 

...opuštěná v srdci Krkonoš

4. 11. 2016

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

| Fotografie: Calaverčino putování

Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.

 

Ptáček ve své kleci

23. 1. 2016

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

Nechápal, co to dělá. Tohle přece nechtěl, měl jí plnou hlavu. Bylo mu s ní moc dobře. Byla pro něj tak "kráááásná" a vzpomínal, když jí tato slova řekl. Neuměl si představit, že by nyní odešel od rodiny. Kam? Za ní? Nebyl si sám sebou jistý, co cítí, co vůbec chce a neví to vlastně doposud. Ví jen, že má rodinu, práci, přátele, ve kterých má jistotu a miluje svou rodinu. Přitom ví, že šťastný není. Vzpomíná, jak ji oslovil, co cítil a prožíval. 

 

Ararat a arménské poselství

2. 12. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

Slyšela jsem otázku: "Kláro, víš, co je Ararat?". Nastala situace, kdy mám ze sebe udělat debila? OK. Celkem mi to jde a považuji se v tomto směru za přeborníka. Dal mi ochutnat ten lahodný nápoj. Netušíte, jaký to je požitek. Přivírám oči a prociťuji chuť, jemnou horskou vůni a kdoví co ještě. Jemná jedinečná chuť plná představ, spojená s příběhem Noeho a jeho Archy. Příběh, který je nekonečný, nevysvětlitelný a téměř pohádkový. Příběh, který má svou historii o přežití lidského a ostatních živých druhů. Už o tom bylo mnoho napsáno, ale tu "CHUŤ", tu musíš prožít "tady a teď", bez žádných intelektuálních řečí, nesrovnávat s ničím jiným, protože to se fakt soudit a hodnotit nedá!!!!

 

Nový začátek - podruhé

3. 9. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Ze života

Vzpomínám ještě, že jsem stála před rozhodnutím, zda přejít. Holky šly přede mnou. Mohla jsem to ovlivnit? Já nevím, vím, že jsem si řekla, že když se mi náhodou něco stane, mám tu manžela a jeho úžasnou maminku, která se o mou rodinu dokáže postarat. Dlouho jsem tyto slova sama v sobě dusila. Po úraze a mnoha operacích jsem nepoznávala osoby, nevěděla jsem kdo jsou, vlastního manžela jsem na JIPu nepoznala, právě potom, co jsem byla v umělém spánku a rozhodla se "vrátit se". Nechtěli mě tam. A mě se zase nechtělo zpátky, tam na té druhé straně bylo krásné světlo, cítila jsem se v té bráně krásně, tak nádherný pocit to byl, že se to slovy popsat nedá...

 

To nejdražší je ČAS

11. 8. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

Byla jsem u ní do pozdního večera. Držela jsem ji za ruku a sledovala její mladou tvář, unavenou a zesinalou nemocí. Vzala jsem do ruky knihu, kterou moc milovala a v ní našla dopis. Nemohu vám sdělit co obsahoval, ale nesetkaly jsme se náhodou...

 

Kapr Ploutvička na cestách

24. 7. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Léčivé příběhy

Kouká, jak se cachtá ve vodě a on se zrovna necítil moc dobře. Jedním okem kouká po dívce a volá o pomoc. Ovšem kapři volají o pomoc svým jedinečným způsobem, a proto ho Karolínka nemohla slyšet. Ploutvička necítí vodu kolem sebe a má pocit, že voda už v jeho blízkosti nebude. Měl pocit, že to bahno, ve kterém se nachází  se prohlubuje a prohlubuje. Mrská sebou, lapá po dechu a už ho ani ploutvičky neposlouchají. Toto všechno vidí Ploutvička svým kapřím zrakem a myslí si, že si ho Karolínka všimne. Ta se prochází kolem, zpívá si a povídá si se zvířátky v lese, jako by se nechumelilo. Ploutvička zase mrskne hřbetní ploutví, chce dívku na sebe upozornit, ale zbytečně.

 

 

Chtělo se jí plakat...

28. 3. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Příběhy

Kouká do dálky a pozoruje vlastní slzy s kapkami deště, pokračující ve své cestě, vsakující se do země. Mokré dlažební kostky se ve tmě leskly v odrazu pouličních světel a podpořily klidný, i když její smutný a zároveň radostný večer, který ji vedl k zamyšlení, kam její cesta povede dál. 

 

Láska v jeho očích...

25. 3. 2015

| Komentářů: 1

| Rubrika: Příběhy

Možná je to přátelství, které je spojuje, možná to je láska a možná mají společné právě to, že si jsou tolik podobní. Citlivé duše, které ukazují svou tvář okolí a bojí se otevřít ... bojí se dalšího zklamání. Bojí se toužit a milovat. Navenek vypadají jako suverénní lidé s klidem ve tváři, pohodoví a klidní. Uvnitř nich to často řve, v přítomnosti zrad, zklamání a konání příkoří druhým. 

 

Moje poděkování

22. 3. 2015

| Komentářů: 0

| Rubrika: Povídání o všem ...

| Fotografie: Křesadlo 2014

K tomu, stát se dobrovolníkem mě asi vedla vlastní touha seberealizace. O Dobrovolnickém centru jsem něco málo věděla, ale můj první impuls byl v době, kdy jsem pracovala s člověkem, který potřeboval psychosociální pomoc, já s ním chtěla pracovat jako dobrovolník pod záštitou neziskové organizace a byla potřeba mít vstupní proškolení na ochranu klienta a také sebe. V dobrovolnickém centru v Ústí nad Labem působím teprve od roku 2012, ale musím říci, že právě tady jsem si ujasnila, jakým směrem chci jít. Právě tady jsem mezi lidmi, kteří mi rozumí a díky různým sociálním programům rozvíjím nejen své kompetence, ale hlavně pomáhám druhým, kteří to přijímají a dávají mi zpětnou vazbu, že má činnost MÁ SMYSL...