Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nový začátek - podruhé

3. 9. 2015

Neměla jsem v úmyslu něco psát, ale právě psaní mi hrozně pomáhalo a pomáhá ve chvílích, kdy se nemám komu svěřit a není nikdo, kdo by mě vyslechl. 

 

Možná to máte podobně, vždyť se říká, že papír snese vše. 

 

Dnešní příspěvek jsem nazvala "nový začátek – podruhé". Ptáte se asi proč "podruhé". 

 

Právě dnes a před 16 lety jsem se ocitla před automobilem, který jel rychlostí 90-120 km/hod., aspoň tak jsem to četla ve znaleckém posudku. Moc si toho nepamatuji, ale až dnes jsem si ujasnila a přijala tu skutečnost, že jsem věděla, že umřu. 

 

Slovo "umřu", jak zvláštně zní, že? Zní tak divně, fádně a v mnoha z nás to slovo "smrt a umírání" vyvolává pocity strachu a beznaděje. Radši se o tom nemluví, ať si to jako nepřivoláme. Ačkoli jsme vyspělou společností a hájíme zájmy všeho možného, tak málo se zaobíráme každodenními všednostmi jako je například právě smrt a umírání. 

 

Nebudu vám vnucovat svůj názor, jak to s tou smrtí vlastně  mám či nemám. O tom jsem už hodně napsala, hlavně své pocity, a upřímně... můžu si psát a povídat k tomuto tématu cokoli. Stejně ty pocity a vjemy, které člověk má, když má na výběr, jestli jít tam na druhou stranu nebo zůstat tady a žít ten svůj vlastní život a možná naplnit své poslání, stejně tomu neuvěříte, protože to neprožijete. Můžeme mít svůj názor, připustit, že lidé se zážitkem blízkým smrti vyprávějí to či ono.... náš rozum to přijmout nechce, není to postavené na pevných základech a naše Ego potřebuje stále cosi dokazovat.

 

Ale asi se vrátím k tomu, že jsem dnes přijala tu skutečnost, že jsem věděla, co se stane. Netušila jsem jaký způsobem a co to bude, jen jsem věděla, že je to zvláštní den a vše musí být perfektní a dokonalé. 

 

Pracovala jsem tenkrát v jednom velkoobchodním řetězci a měla odpolední směnu. Ráno odvedla děti do školy a do školky, doma uvařila oběd. Jídlo, které měli moji malí synkové i manžel rádi. Pečlivě jsem vybírala, co si vezmu na sebe, záleželo mi, jak budu vypadat. Měla jsem úzkou sukni, kterou jsem jinak nenosila a zelenou halenku od babičky. Byla to lahvově zelená halenka a babička tu barvu milovala. I líčení bylo jiné, bylo dokonalé vzhledem k možnostem, ale vidím to jako by to bylo včera. Představuji si, jak den probíhal a možná bych vám mohla říci co vše jsem v ten den dělala. Obula jsem si lodičky a jela do práce.  Upozorňuji vás, že jsem nikdy nechodila jako dáma, ale v ten den to pro mě bylo důležité. 

 

V práci bylo vše v pořádku, i když opět přiznávám, že byl trochu jiný režim. Byl to pátek, doprava k velkoobchodu byla nedostatečná, často jsme chodili pěšky, protože spoje nám vždy po zavírací době ujely. A tak se stalo, že nás pár pokladních vedoucí pustila o pár minut dříve, abychom byly u svých rodin dříve. Pamatuji si jak jsem scházela z práce po vyšších schodech a utíkaly jsme na autobus, aby nám neujel a nemusely jsme pěšky ve tmě. Bylo po půl jedenácté a byl krásný zářijový večer, bez mráčků, deště, všude ticho a tma, jen pár světel svítících u silnice a světýlka oken domů v dáli. 

 

Byla nás skupinka čtyř děvčat a v tu chvíli, kdy projíždělo auto ukrutnou rychlostí, jedna nestačila přejít. Auto ji nabralo a hodilo několik desítek metrů opodál. Řidič vypovídal, že něco letělo vzduchem. Ano, byla jsem to já... Vzpomínám ještě, že jsem stála před rozhodnutím, zda přejít. Holky šly přede mnou. Mohla jsem to ovlivnit? Já nevím, vím, že jsem si řekla, že když se mi náhodou něco stane, mám tu manžela a jeho úžasnou maminku, která se o mou rodinu dokáže postarat. Dlouho jsem tyto slova sama v sobě dusila. Po úraze a mnoha operacích jsem nepoznávala osoby, nevěděla jsem kdo jsou, vlastního manžela jsem na JIPu nepoznala, právě potom, co jsem byla v umělém spánku a rozhodla se "vrátit se". Nechtěli mě tam. A mě se zase nechtělo zpátky, tam na té druhé straně bylo krásné světlo, cítila jsem se v té bráně krásně, tak nádherný pocit to byl, že se to slovy popsat nedá...

 

Je to šestnáct let, neskutečně dlouhých let, a přitom je to okamžik. Tolik se toho stalo... Léčba byla dlouhá a až před třemi lety dá se říci, že ukončená. Asi se mě ptáte, co teď... jak mě to změnilo nebo nezměnilo. Změnilo mě to? Já ani nevím, myslím, že jsem stejná, ale samozřejmě je tu jakýsi posun. Užívám si každý okamžik svého života, zajímám se o věci a dělám činnosti, na které jsem se dříve bála pomyslet, natož je dělat. Od původního povolání jsem se hodně odklonila, je pro mě důležité pomáhat, ačkoli mi to má mé okolí tak trochu za zlé. Myslí si, že to přeháním, že jsem divná. Prosím vás, a kdo je dneska jako normální :-). Kdo říká, jak máme žít a vychovávat děti. Kdo dává ty normy a hranice. Jsme to my. Někdo dělá prostě to a druhý ono. 

 

Musím říci, že vnímám sebe jinak a druhé taky. Nesoudím a nehodnotím. Mám pocit, že musím toho ještě hodně stihnout, a tak se často točím v kole a nestíhám. Jako, jestli si myslíte, že tohle všechno bylo uvědomění jako mávnutím kouzelného proutku, tak jste na omylu. Je zatím sakra hodně práce sama na sobě a ještě hodně práce mě čeká. Ovšem je to prostě jiné, vím, jakým směrem jít, už nehledám, ale jdu cíleně a vím, že má práce má smysl pro mě, a tím i pro druhé. 

 

Učím se být sobcem, učím se být ženou, učím se být člověkem, zodpovědným sám za sebe a za každé své jednání mít vlastní zodpovědnost. 

 

Nemůžu změnit svět, ale můžu změnit sebe sama, a tím své okolí. Uvědomme si, že jsme jednou kostkou domina, jakmile spadne první kostka, spadnou i ty další...

 

Hodně štěstí na cestě sama k sobě, ať jste na začátku nebo jste ušli už dlouhou cestu. Cesta poznání nikdy nekončí, ale buďme pokorní za vše, co se v našem životě odehrává. Ze svých rozhodnutí si berme ponaučení, prožívejme každý okamžik jako by byl ten poslední, tady a teď tvoříme svou budoucnost...

 

Copyright: Klára Tyrbachová © 2015