Kapr Ploutvička na cestách
Bylo nebylo... jedno místo plné lásky a míru. Lidé se zde scházeli, procházeli a radovali se. A tak mu dali jméno Mírové náměstí. To náměstí bylo výjimečné tím, že se nacházelo v královském městě. Má velkou historii a je považováno za jedno z nejkrásnějších míst.
Víš, místo k setkání nemusí být až tak důležité, ale přesto může mnoho znamenat. Prostředí, ve kterém se lidé potkávají, vychovávají a žijí, je důležité pro jejich další rozvoj.
A tak Karolínka navrhla místo setkání v královském městě, na náměstí plné lásky a míru, v jeden letní den a v čase, kdy je slunce nejvýše. Kdy má největší sílu, protože setkání těch dvou krásných lidí, narozených v Slunci potřebuje posilu slunečního svitu.
Ačkoli jsou oba dva narození ve znamení Lva... cítí se svým způsobem nejistí a zranitelní.
Možná, že jim život nadělil hodně bolesti a starostí, ale přesto neztratili víru v něco, co je drží nad vodou, i když mají často pocit, že jen tak tak lapají po dechu, a tak se stalo, že v tůňce v pohádkovém lese Karolínka poznala kapra Ploutvičku. Kouká, jak se cachtá ve vodě a on se zrovna necítil moc dobře. Jedním okem kouká po dívce a volá o pomoc. Ovšem kapři volají o pomoc svým jedinečným způsobem, a proto ho Karolínka nemohla slyšet. Ploutvička necítí vodu kolem sebe a má pocit, že voda už v jeho blízkosti nebude. Měl pocit, že to bahno, ve kterém se nachází se prohlubuje a prohlubuje. Mrská sebou, lapá po dechu a už ho ani ploutvičky neposlouchají. Toto všechno vidí Ploutvička svým kapřím zrakem a myslí si, že si ho Karolínka všimne. Ta se prochází kolem, zpívá si a povídá si se zvířátky v lese, jako by se nechumelilo. Ploutvička zase mrskne hřbetní ploutví, chce dívku na sebe upozornit, ale zbytečně.
Dívka se zabývá svým životem, svými radostmi a starostmi, které ji souží, ale o kterých nikdo neví. Navenek působí vesele, usmívá se na každého, kdo ji potká a pomáhá druhým jako doposud. Přitom by si moc přála, aby mohla někomu sdělit své trápení. Přála si, nechat se obejmout a pohladit. Jen to neuměla nikomu sdělit, co by si přála...
A tak okolo sebe ti dva chodili.... věděli o sobě, jak moc se chtějí setkat a ani jeden z nich neuměl udělat ten první zásadní krok. Měli každý svá očekávání od toho druhého.
V jeden letní večer se vzájemně odvážili oslovit toho druhého. Cítili se jako dva puberťáci co plánují své první setkání. Přitom už ve svém životě zažili mnoho a mohlo by se zdát, že jsou ostřílení. Na tom, zda se setkají, podívají se vzájemně do očí, jim velmi záleželo.
Ačkoli Ploutvička žije v lesní tůňce dlouho, cítí se nervozně a moc se těší na setkání s Karolínkou. I ona dívka, co žila v lese se zvířátky dost dlouho a nedávno se rozhodla vrátit se mezi ostatní lidi, cítila štěstí a těšila se na setkání s ním. Měla velký úkol vybrat místo společného setkání. To místo znala jen z vyprávění. Náměstí s podloubími a pohádkovým a tajemným podzemím, které skrývalo nejedno tajemství. Chce, aby bylo setkání Karolínky s Ploutvičkou jedno z nejkrásnějších. Nepřemýšlí jak jejich setkání proběhne, ale ví velmi dobře, že toto setkání je osudové... Vědí to oba dva a jen na nich záleží, jak se jejich příběh bude odvíjet dál. Možná budou velmi dobří přátelé a možná naleznou lásku ve svých očích, ale o tom zase někdy příště...
Copyright: Klára Tyrbachová © 2015
