KVĚT MAGNOLIE

Potkávala se s lesními zvířaty a společně zde žili a hospodařili. Jenže přišel čas, kdy už netoužila být sama a stýskalo se jí po kamarádovi. Chtěla si povídat i s někým jiným, než se zvířatky v lese. Měla v lese pěkný život, aspoň si to myslela, ale toužila být milována a cítila se hodně sama.

 

Už nějaký čas pozorovala v lese na procházce člověka. Nevěděla, kde se v lese vzal, přišel a zase odešel. Docházel do lesa několikrát týdně. Někdy byl sám, jindy i s ostatními lidmi. Karolínka byla zvědavá, už dlouho člověka v lese neviděla a vlastně sama zapomněla, že je jedním z nich... zamyslela se a zatoužila být jako ostatní lidé a žít v domku ve vsi jako ostatní.

 

Vystihla chvíle, kdy se člověk v lese opět objevil. Jen tak se potuloval lesem, působil celkem klidně, v lese pobýval jen chvilku a zase odešel ...Člověk si Karolínky všiml, nechápal, kde se tam ta malá okatá holka vzala, ale říkal si, že možná stejně jako on chodí do lesa na borůvky, maliny a na šišky, kterými si topil v chalupě nedaleko lesíka, ve kterém sám bydlel. 

 

Ubíhal čas a oba na sebe čekali nedaleko velkého dubu, kde se v kořenech schovávali skřítci. Byli stejně zvědaví jako jejich člověčí kamarádka Karolínka. Takto ubíhal den za dnem a ti dva se potkali, málem na sebe narazili, každý zahleděný do svého nitra, ve svých vlastních myšlenkách. Možná oba dva mysleli na toho druhého a aniž to tušili, vysílali touhu, touhu po lásce a přátelství. Touhu, která chtěla být naplněna. A tak se setkali. Karolínka se nejprve ulekla, tolik toužila až se toto stane a teď a tady, v tuto chvíli byla sama překvapená. Člověk, jehož jméno neznala byl vysoký a štíhlý, měl ostré rysy tváře, které zjemnily jeho doširoka modrozelené oči a tvář mu lemovaly světlé, jemné, krátce střižené vlasy. Oblečen byl do kalhot po kolena a měl na sobě volnou košilí z obyčejného plátna. Na krku měl uvázaný červený šátek, který ladil s jeho opáleným a svalnatým tělem. Karolínce se člověk líbil, vlastně nikoho jiného neznala a neměla s kým porovnávat.

 

Lesní zvířátka už lidi v lese viděla a vyprávěla jí o tom, jak vypadají a jak se oblékají. Tento muž Karolínku oslovil, ona cítila se v jeho blízkosti žádaná. Najednou si uvědomila, že už není ta malá dívenka, která do lesa před mnoha lety přišla, když hledala samu sebe. Nyní z ní byla žena. Krásná žena a muž na ní visel očima. Moc se mu líbila. Uvědomoval si, že mezi nimi je jakási zvláštní energie. Nedovedl tento vjem dokonale popsat, nikdy se s tím nesetkal. Žil sice sám, ale ve vsi se potkával s mnoha muži a ženami, avšak, to co nyní cítil a vnímal s Karolínkou, bylo zcela něco nového, jedinečného, krásného a neposatelného. Měla na sobě šaty, utkané z pavoučích sítí, doplněné listy z dubu a buku, na krku jí visely na stéble trávy navléklé jeřabiny, které ladily s jejími krásnými, plnými rty. Vlasy měla středně dlouhé a ledabyle lemovaly její jemnou a milou tvář. Oči měla modré a hluboké. Při pohledu do jejích očí měl Řehoř, jak mu ve vsi říkali, pocit, že se v nich utopí. Byly tak hluboké a krásné. Viděl v nich krásu i bolest, porozumění, velkou touhu a moudrost.

 

Chvilku se cítila nervozně a on ji od hlavy k patě prohlížel a ani jeden z nich nevyslovil jediné slovo. Nebylo ani potřeba cokoli říkat, oba věděli, že je cosi spojuje. Je to Láska? Karolínka vzpomínala na skřítka Kvítka, co ji kdysi pověděl: "Víš, Karolínko, jednou potkáš sobě rovného člověka, který tě naplní láskou. Než k tomu však dojde, ujdeš ještě dlouhou cestu. projdeš mnoha útrapami a nástrahami života. Buď pokorná ke všemu, co ti do života přichází. Každý okamžik v tvém životě je jedinečný a krásný. Není okamžik, který se opakuje, a to je na tom životě to krásné a jedinečné. Možná potkáš více přátel než si myslíš, abys poznala sama sebe projdeš dlouhou cestu. Říká se tomu cesta k sobě, víš.", vzpomínala Karolínka.

 

Úplně se jí vybavil skřítek Kvítek před očima, viděla jak ji objímá a odchází ... odešel už dávno, dlouho se s jeho odchodem neuměla smířit. Čas, který trávila v lese ji pomohl překlenout dětskou a mladickou zarputilost, ukřivděnost a nedospělost, když tenkrát odešel. Muselo to tak být, vždyť se od té doby mnoho událo a mnoho se naučila. Naučila se poslouchat sama sebe, naučila se pozorovat svůj dech, který jí pomáhal soustředit se. I když často na Kvítka vzpomínala, věděla, že se jednou opět setkají. Vyprávěl jí totiž, že se neloučí. Neloučí se s přáteli, které má rád a se kterými se ještě jednou uvidí. Jen nedokázal říci, kdy ten čas přijde. Možná to bude zítra, možná za pár týdnů či roků a možná se uvidí až v příštím životě. 

 

Řehoř se s Karolínkou po lese procházeli společně, těšili se na společná setkání a povídání. Ona mu představila své lesní kamarády a on ji na oplátku pozval do své chalupy na okraji lesa. Byla mezi nimi vzájemná důvěra a přátelství a mysleli si oba dva, že jejich krásné přátelství bude trvat nekonečně dlouho.

 

Jednou v lese při sbírání malin se stalo, že Řehoř nemluvil. Byl dlouho mlčenlivý a byl takový i příští dny. Karolínka se cítila v jeho blízkosti dobře a nechtěla tyto, pro ni krásné okamžiky ztratit. Mlčela tedy také a uvnitř sebe sama se trápila. Přemýšlela o věcech, co trápí jejího Řehoře a chtěla mu pomoci. Časem se procházky a povídání se zvířátky v lese proměnily v utrpení, které ji trápily. Cítila se hrozně sama a opuštěně, i když po boku měla svého přítele. Řehoř se zabýval sám sebou a stále hovořil o svých přátelích ve vsi. Vyprávěl, jak se lidé v jeho okolí chovají, jak se mu to nelíbí a vyptával se jí na zvířátka v lese. Zajímalo ho, jak se jim všem daří, ale na to jak se daří jí se nikdy nezeptal. Někdy byl i zlý, když se celkem zbytečně rozzlobil na ježka, co se mu omylem dostal do cesty. Tak se to dělo den za dnem, neuvědomoval si, jak své kamarádce v lese ubližuje. Snažila se myslet na ty chvíle, kdy byli spolu, moc ráda by vrátila zpět jejich první setkání a sama sebe se ptala, co že to Řehoře změnilo. 

 

Říkalo se, že někde daleko v hloubi lesa, kam se nikdy Karolínka neodvážila, žije čarodějka Kajra. Rozhodla se tedy ji sama vyhledat. Nevěděla, jak dlouho půjde lesem a kdy se vrátí. Sbalila si pár osobních věcí a cestou sbírala lesní plodiny, které přidala k ostatním věcem do uzlíku a kráčela sama lesní cestou, která se klikatila tak daleko, kam dohlédla pouhým okem. Se zvířátky se neloučila, věděla, že se s nimi opět setká a pokračovala dál v cestě. Veverka Eliška a zajíček Matěj jí doprovodili až nakonec jejich lesa. Karolínka i její lesní přátelé mlčeli, všichni se báli toho okamžiku loučení a nebylo třeba žádných slov, jen se na sebe zpříma podívali a laskavými pohledy se objali a popřáli si štěstí na svých cestách. 

 

Karolínka vzpřímeně a odhodlaně kráčela cestou, která se místy úžila a jevila se nebezpečně. Ovšem dívka se už rozhodla, chtěla nalézt čarodějku Kajru a poprosit ji o radu. A jak si tak kráčí, chvílemi přemýšlí jaká Kajra bude, co má asi na sobě a zda ji přijme. V další chvilce si jen tak prozpěvuje a přitom se k ní přidají i ptáčci, zpívali všichni stejnou písničku o tom, jak svět je krásný a Karolínka se cítila po dlouhé době šťastná. Najednou pocítila krásnou svobodu a i když Řehoře milovala a nebyla s ním v tento okamžik, věděla, že vše, co se jí přihodilo a čím prochází, je krásné, jedinečné a správné. Že jinak to ani nemůže být. Šla několik dlouhých dní. Ptáčkové jí pomáhaly z mechu a drobných větviček v kořenech stromů připravit pelíšek, kam ulehála v noci ke spánku. 

 

Bylo poledne a Karolínka došla i s ostatními zvířátky na velký zelený palouk. Palouk byl tak velký a zdál se jí v první chvíli nekonečný. Cítila se zvláštně, jakoby ji obklopila zvláštní energie ve spojení se skrytými tajemstvími, které vnímala z každého stébla trávy, z každého zvonku, co rostl na konci lesa a na němž právě seděla pilná včelka. Rozhlíží se, kudy se má dát, ptáčci jakoby najednou odletěli bez rozloučení a sama sebe se ptá, zda se rozběhne na palouk a bude si hrát se cvrčky a mravenci v trávě nebo se zeptá včelky na cestu, která už přelétla na jinou květinu, sála její nektar a letěla s ním do úlu. 

 

Zeptala se tedy Karolínka Bedřišky, jak se včelka jmenovala, zda nezná cestu k čarodějce Kajře. Bedřiška si mladou dívenku prohlížela, koulela na ní velké medové oči a nakonec odpověděla: "Vím, kde naše Kajra žije, proč ji hledáš, Karolínko?". A tak jí Karolínka vypráví svůj příběh, jak přišla do lesa a jak se seznámila se zvířátky, co vše se naučila, jak se setkala se skřítkem Kvítkem a s lidským přítelem Řehořem. Povídala a povídala a ani si neuvědomovala, co vše říká a jak krásně vypráví svůj vlastní příběh sama sobě. Slyšela samu sebe jak se cítila sama, pokořená, ublížená a také to, jak se nyní cítí šťastná. Jakoby smířená. Došlo ji, že přijala sebe samu, takovou jaká je, i se svými chybami a rozhodnutími, které v minulosti udělala. Uvědomila si, že to byla právě ona, která si nechala od druhých ubližovat, že jim dovolila chovat se k ní nehezky. 

 

Bedřiška poslouchá a ani nebzukne, ví moc dobře, že tato chvíle je jen Karolínky a nemá právo do jejího vyprávění jakkoli zasahovat. Poletuje tedy vedle šťastné dívky a sem a tam přeletí z květu na květ až do chvlíle, kdy se obě dvě ocitly před krásným lesním příbytkem čarodějky Kajry. Krásná čarodějka, oděná do dlouhých světlých šatů, které překrývala sněhobílá zástěra. Její tvář lemovaly dlouhé vlasy spletené vzadu do copu a smějící se oči zářily jako měsíc v úplňku. Kajra již Karolínku vyhlížela a šla jí s otevřenou náručí naproti ...

 

Karolínka i Kajra se beze slov objaly, držely se dlouho, cítily jakoby se rozešly nedávno a věděly, že jsou jednou a tou samou osobou. Koukly se na sebe a plakaly štěstím a velkým poznáním sebe sama. Poznaly, že ani jedna z nich bez sebe nemohou být, že jedna je mužskou a druhá ženskou energií, která musí být v rovnováze. Vědí, že ani jedna z nich již nedopustí, aby se od sebe, i kdyby na malou chvilku, rozloučily. 

 

Vzaly se za ruce a společně odešly do skal pod vodopád, který stvrdil jejich rozhodnutí jít na další cestě společně, v dobrém i ve zlém ... obě si uvědomily, že je na nich, jak budou dál žít, že nedopustí usnout před vlastní odpovědností a nedopustí návrat starých chyb ... 

 

 Copyright:   Klára Tyrbachová © 2014