Hoštické probuzení
Stalo se to přesně před dvěma měsíci ...
Letošní rok je podle čínského horoskopu rokem Krysy. Já jsem totiž také jednou z nich :)). A protože tomu náhoda chtěla, mimochodem náhody neexistují, jela jsem do pražského divadla Kalich na muzikál Krysař. Nejela jsem sama, ale se svou kolegyňkou Blankou (bývalou skorošvagrovou) a kolegáčkem Martinem. Dorazili jsme společně na místo, zaparkovali automobil dost daleko od divadla a rychlým krokem kráčeli ke Kalichu, kde už na nás čekali jako na poslední diváky, protože řidič provozního oddělení neodhadl časové rozpětí naší cesty. Ba ne! Dali jsme si malé pivínko v jedné pražské hospůdce a malinko poklábosili o životě a tak ...
Dosedli jsme do svých pronajmutých křesel a ponořili jsme se do děje .... Herci byli úžasní, nasmáli jsme se jako nikdy.
Daniel Landa totiž vypráví příběh krysaře po svém. Hudba i texty nebyly složité a prozradily přesně to, co bylo potřeba. Díky Landovu citu pro něhu i napětí jsme se nasmáli při veselých odrhovačkách či písních, plných touhy, napětí, utrpení a lásky, nám nejednou přeběhl mráz po zádech. Pokud mohu mluvit za sebe, nejvíce na mě zapůsobily taneční kreace představitelů Dobrozláků a v neposlední řadě herci Mojmír Maděrič a Ivan Vodochodský, kteří ve svých rolích nezklamali. Z divadla jsme odešli plní dojmů a myšlenek a věřím, milí kolegové, že naše budoucí dubnová kulturní akce, kterou společně podnikneme již brzy, bude minimálně tak skvělá, jako tato únorová ...
Inu, každá sranda jednou skončí a já se svou batožinou, kterou jsem měla samozřejmě uloženou v autě, a tudíž jsem se musela pro ni vrátit, jsem sedla na metro a odjela do pražských končin, jménem Černý most. Měla jsem domluvený nocleh u Blanky přítele a její sestřenice na tamním sídlišti. Podotýkám, že jsem Mildu viděla jednou v životě. Ale štěstí přeje připraveným, já se shledala s Mildou, který mi ukázal, kde se mohu složit a já s klidem usnula, jako když mě do vody hodí...
Druhý den ráno mé probuzení bylo plné očekávání... Měla jsem se seznámit s Blančinou sestřenkou Martinou. Znala jsem ji pouze z vyprávění. Nu tedy, otevřela jsem dveře do kuchyně, kde seděla ona a jejich asi 13-ti měsíční synek Ondrášek a říkám: "Dobré ráno, Martino, já jsem Klára a spala jsem u Vás". A bylo to venku. Na první seznámení, to myslím docela ušlo. Docela jsme si spolu pokecaly a já pokračovala ve svém cestování směrem na Jih, do Plzně a Hoštic.
Protože jsem dítko šetřivé, náhoda tomu chtěla (i když neexistuje) a já se do Plzně svezla s pražským numerologem Béďou, kterého jsem v životě neviděla. Trochu byla legrace, než jsme se sešli, ale nakonec jsme společně dorazili do Plzně, kde už na nás čekal jeden známý plzeňský terapeut, pohádkolog a gurmán života, Mirek, který se v současné době převtěluje do nového kabátu.
Během cesty mě milý numerolog pěkně prolustroval a všichni tři jsme přece jen přes malé zablouděníčko dorazili do Hoštic.
Nebudu dál vyprávět, jak krásný a pozitivní víkend v Hošticích jsem prožila. Seznámila jsem se tam se super lidičkami, kteří se vyskytují okolo pohádek, které nezapomenutelně patří k životu každého z nás - našeho dětství, i když už jsme velcí a myslíme si, že se to k nám vůbec nehodí. Potkalo mě tam porozumění, pohoda a klid, který přišel za pět minut dvanáct do mého života ...
Copyright: Klára Tyrbachová © 2008
