KVĚT MAGNOLIE

Byl všední den a oni dva trávili několik dní společně i s ostatními přáteli. Vzpomíná, jaký to byl krásný den. Venku bylo ještě chladno a oni spolu trávili více času než předešlý den. Něco je spojuje a oni to ví. V jednu chvíli ona žila, nepřemýšlela o ničem. Jen byla "tady a teď" a najednou si všimla velké Lásky v jeho očích. Bylo to tak krásné, nečekané, až se toho sama lekla. Hlavně té myšlenky, která jí říkala: "Vidíš to, co já?"... tolik citu a nekonečné, nikde nezačínající a nikde nekončící lásky. 

Další den o tom přemýšlela a později na tento jedinečný okamžik poznání zapomněla. O pár dní se setkání opakovala, ale již v menší intenzitě. Nepřemýšlela již o tom. Hlavou se jí honily jiné myšlenky, starosti a situace, které ji trápí a které čekají na vyřešení. 

Možná je to přátelství, které je spojuje, možná to je láska a možná mají společné právě to, že si jsou tolik podobní. Citlivé duše, které ukazují svou tvář okolí a bojí se otevřít ... bojí se dalšího zklamání. Bojí se toužit a milovat. Navenek vypadají jako suverénní lidé s klidem ve tváři, pohodoví a klidní. Uvnitř nich to často řve, v přítomnosti zrad, zklamání a konání příkoří druhým. 

Byla neděle a trávili ji spolu. Krásné, mrazivé březnové odpoledne, v přítomnosti krásných lidí. Byli v přátelské pohodě. Oba ví a bojí se přiznat k tomu, co cítí. Mají strach z odmítnutí a také sami ze sebe. Bojí se toho, že by to vzájemné poznání byla pravda. Bojí se toho, co by na to řeklo okolí, i když navenek ukazují, že názory druhých je až tolik nezajímají. 

Asi prožívají zvláštní pocity a je škoda, že je spolu nesdílí. Možná přijde čas, kdy si vše poví a předají si právě to, co si předat mají. Možná spolu stráví krásné dny, měsíce i roky a možná si podají ruce a budou nerozluční přátelé navěky. 

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2015