KVĚT MAGNOLIE

Nechápal, co to dělá. Tohle přece nechtěl, měl jí plnou hlavu. Bylo mu s ní moc dobře. Byla pro něj tak "kráááásná" a vzpomínal, když jí tato slova řekl. Neuměl si představit, že by nyní odešel od rodiny. Kam? Za ní? Nebyl si sám sebou jistý, co cítí, co vůbec chce a neví to vlastně doposud. Ví jen, že má rodinu, práci, přátele, ve kterých má jistotu a miluje svou rodinu. Přitom ví, že šťastný není. Vzpomíná, jak ji oslovil, co cítil a prožíval. 

Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.

Když se lidé chovají strašně, je to důsledkem něčeho, čemu věří. Proto se jich zeptej: "Co vás tak strašně bolí, že si myslíte, že musíte druhým ubližovat, abyste se vyléčili?"

Jednou se setkala s paní, která ji hodně ovlivnila. Neřekla jí nic, jen ji nechala dělat svou práci. Velice se sblížily. Natolik, že na sebe čekaly, než její přítelkyni nadešel čas odchodu. Nemusely mluvit, a přesto si toho tolik řekly. Tolik společných prožitků a zájmů. Škoda, že na sebe měly velmi málo času. Svůj společný čas strávily na tisíc procent. Nedá se to slovy popsat, jsou to nepředatelné a nevysvětlitelné, nepojmenovatelné věci...